Hlavou se honí jedna myšlenka za druhou, přelévají, vynořují a ztrácí aby se za pár minut vrátily s ještě větší naléhavostí.
Michelle moc neznám. Viděli jsme se na kurzech, od té doby i online, možná na nějaké akci, ale spíš ne. Stejně jako sleduju na twiterru Davida Grudla, Miloše Čermáka, Marka Prokopa, Jardu Homolku a další, sleduju i Michelle. Někdy se potkáme osobně, někdy ne.
Žijeme na sociálních sítích, používáme je k práci, zábavě. Vědomě i nevědomě tvoříme svůj mediální obraz, své virtuální dvojníky. Tak nás vidí a vnímají. Sdílíme zážitky, myšlenky, chlubíme se dovolenou, dětmi, tím kde jsme, kde chceme být, kým chceme být. Všichni hrajeme divadlo. Virtuální i reálné. Na všech úrovních vědomí a snad i podvědomí.
"Jak se máš?"
"Skvěle, taju blahem, radostí i štěstím." Vážně?
Snažíme se myslet pozitivně v každém okamžiku, je nám mizerně, ale chceme být in, chceme být pozitivní. Popíráme realitu. Hrajeme své role. Ráno manžel, přes den zaměstnanec, odpoledne spoluhráč, večer kamarád. Role střídáme častěji než ponožky.
Co vede člověka k zveřejněni tak intimního zážitku? Je to obchod? Otevřu ti duši, otevřeš mi svou. Obrana? Tak se to stalo, přečti a už se mě na to nikdy neptej. Nechci se k tomu vracet a vysvětlovat. Online a offline světy se propletly tak, že už nerozlišujeme?
Potkali jsme se před pár týdny na kurzu. Milá, usměvavá, otevřená, profesionální, báječná jako vždy a včera večer se zakousla. Přemýšlím nad staršími, původně moc neříkajícími, tweety a vytvářím vlastní příběh. Vzpomenu si na ten o seknutí s kouřením, pak na vtipný s horečkou.
Pár jednotek a jak mě to dokáže naštvat. Radši bych měla v posteli něco kolem pětadvaceti (cm nebo věk), než 38,3 (teplota).Pozitivní a vtipná k každém okamžiku? To by byl hodně černý humor. Vytvářím v hlavě vlastní příběh, který se pravděpodobně nikdy nestal.
— Michaela Losekoot (@Michelle_LSKT) August 13, 2013
Nerozumím tomu. Takový přesah z osobního života do online světa je na mě silná káva. Co vede člověka k zveřejněni tak intimního zážitku? Michelle nás učila pravidlo, nepsat veřejně nic, co byste neřekli své babičce (tak nějak to bylo). Mělo by znít: “Napíšu vše, co bych řekla babičce.”
Nerozumím tomu, ale jsem si jistý, že svět by byl lepší, kdybychom se pokusili chovat podobně.
2 komentáře:
Tak forma dobrá... Doufám, že jsem se svým obnaženým komentářem alespoň přiblížil její obnaženosti, no ale nejsu knihkupec... Úplně nejhorší je však Tomio, který takhle prodává ten svůj příběh, jak se pochcával v děcáku... A mimochodem, určitě existuje spousta lékařských výkonů, jež shledávají ponižujícími i majitelé penisů ;) Asi si založím blog a napíšu něco o cévkování.
sorry :) http://kapitanpejsek.blogspot.cz/2013/08/nekdy-proste-nevite.html
Okomentovat